Jdi na obsah Jdi na menu
 


Řeky

24. 3. 2009

Barada

 

Obrazek

Bez řeky Baradá by Damašek neexistoval.

 

Pramení ve výšce 1 500 m.n.m. v horách Antilibanonu a cestou sbírá vodu malých potůčků, pramenících v horách jako ona.  Pramen na planině Ain al-Fijeh dopadá do jezírka průzračné vody. Je to dosud oblíbené výletní místo, kde se dá odpočívat a poobědvat s rodinou či přáteli. Dalším z pramenů je Bukein, známý chutnou minerální vodou, dnes uzavřený pro přírodu, ale v lahvích zahání žízeň všech obyvatel Sýrie.

Básníky opěvovaná řeka není široká, ale teče bystře a mívala stálou zásobu vody. Protéká prudce průsmykem pod Ain al-Fijeh na úroveň damašské pláně, cestou si pohraje v meandrech vedle staré cesty do Bejrútu, pobaví hosty kaváren a restaurací, které lemují její břehy obklopené zelení. Pak se rozdělí do sedmi hlavních ramen, nesčetných odboček a zavlažovacích kanálů postavených Nabatejci a udržovanými Aramejci, Římany a všemi dalšími obyvateli Damašku. Z těchto odboček se zrodila úrodná Al Ghouta, kdysi úžasná svou rozlohou zahrad, polí a sadů v rozloze 370 km2, která jako zelená oáza obklopující město po tisíciletí zabezpečovala život Damašku. Dnes se bohužel neustále zmenšuje. Je to tím, že se Damašek rozrůstá.

Damaškem dnes protéká jen malá část vody z Baradá, částečně uvězněná v podzemí a značně znečištěná. Ve velkoměstě, které dnes zdvacetinásobilo počet obyvatel, již nemá dřívější důležitost ani osvěžující účinek. Nakonec se ztrácí na východě za Damaškem i Ghoutou v mizejícím bahnitém jezeře Buhejra Atayba.

 

 Z historie

 

Chrysorrhoas ( ve starořečtině znamená Zlatý proud) bylo staré jméno dnešní řeky Baradá. Numismatici naleznou na starých mincích vyobrazeného boha řeky Chrysorrhoa vystupujícího z vod nebo zpola ležícího na boku, opírajícího se o velký položený džbán, ze kterého proudí životodárná voda a držícího v pravé ruce kytici trav. 

V roce 2007 byl v Ain el Fijeh odkryt nápis z doby římské, který potvrzuje, že u pramene řeky stála svatyně zasvěcená božské řece a to již od dob helénské epochy. Chrysorrhoas – Baradá byla uctívána ve všech obdobích.

 

Eufrat

 

Obrazek

 

Al Furát – Eufrat (starořecky Euphrátes znamená dobrý tok) pramení vysoko v tureckých horách Taurus v dřívější Arménské vysočině. Jméno Eufrat však má až po soutoku dvou hlavních zdrojů Kara Su a Murat Su. Kara Su pramení ve výšce 3 290 m.n.m. a Murat Su ve výšce 3 520 m.n.m.

Řeka prudce klesá horskými soutěskami až k hranicím se Sýrií, kde protéká pouštní plošinou a v Iráku se v Mezopotamské nížině slévá s řekou Tigris a jejich pokračování se nazývá Šatt al Arab. Ten ústí širokou deltou do Perského zálivu.

Množství vody závisí na tání sněhu v tureckých horách a tak polovina celkového množství vody proteče řekou od března do května. V období tání může průtok dosáhnout 5 200 m3/s a dříve způsoboval obrovské záplavy. V době sucha se průtok zmenší až na 300 m3/s. Průtok se zmenšuje i výparem z vodní plochy a zavlažovacích soustav a tak se množství vody v řece neustále snižuje i přesto, že se do Eufratu vlévají další řeky.

V Sýrii  to jsou Al Sajour, Al Balikh a Al Khabur, které ovšem také pramení v Turecku v pohoří Taurus.

V Iráku nemá Eufrat přirozený přítok, ale vytvořený kanál Thartar převádí přebytky vody z Tigridu. Přítok Karún se vlévá do Šatt al Arab.

Stavby přehrad a využívání vody z Eufratu a jeho přítoků jsou důvodem neshod mezi Sýrií a Tureckem.

 Turecké přehrady na Eufratu:

Keban

Karakaya

Atatürk – největší vodní dílo

Birecik

Karkamis

 Syrské přehrady na Eufratu:

Tišrín

Tabqa a Assadovo jezero

Al Baas

 Vodní díla v Iráku:

Haditha

Ramadi s uchováním vody v proláklinách Habaniya a Abu Dídis

Kanál Thartar

Hindiya

 

 

Mapa vodních staveb z Wikipedie

 

Obrazek

 

Přehrada Tabqa a Assadovo jezero.

 

Toto vodní dílo má název Al Thawra (Revoluce). Není to jen hráz, ale všechno, co k ní patří – jezero, technické zázemí, nové městečko a jeho obyvatelé. Sama hráz je impozantní: 4 500 m dlouhá, 60 m vysoká se základnou širokou 512m, obsahuje 41 milionů m3 kamenů hlíny a jílu.

Turbíny by mohly produkovat 800 000 kW/hod.

Přehradní nádrž – Assadovo jezero – má délku 80 km a pokrývá plochu 630 km2. Je největší syrskou vodní plochou a dovolí v budoucnu zavlažovat až 600 000 ha a zúrodnit okolí řeky pro pěstování zeleniny, rýže, kukuřice, tabáku a samozřejmě bavlny.

Jako ostatní přehrady se plní v době tání sněhu na horách a zabraňuje tak obávaným zničujícím povodním.

Při stavbě přehrady se musel řešit také problém ze zcela jiné oblasti: protože se v Sýrii v okolí Eufratu nachází mnoho archeologicky důležitých lokalit, musely se provést archeologické průzkumy a hodnocení, a bylo rozhodnuto o přemístění některých staveb. Bylo to možné díky spolupráci organizace Unesco a Sýrie s využitím zkušeností získaných v Egyptě při stavbě Asuánské přehrady.

Výsledky archeologického průzkumu jsou vystaveny v muzeu v Aleppu a přímo na místě můžeme obdivovat červenou pevnost Džábar (Qalaat Jaabar), která jako kdyby se vynořovala z vody.Je na malém ostrůvku spojeném s pevninou úzkou hrází. Zcela jedinečné cihlové dílo ze 12.stol. bylo kompletně restaurováno a zabezpečeno proti vlhku. Další dvě stavby, historické minarety,  byly rozřezány na kusy a přemístěny. Minaret Maskana byl přemístěn na útes nad jezerem a minaret z Abu Hureira do nově postaveného městečka Al Thawra.

 

 

 

Tigris

 

Obrazek

 

Tigris v Bagdadu

 

Tigris je řeka, která tvoří spolu s Eufratem Mezopotámskou nížinu  - arabsky Al Jezireh (Džezíre).  Je dlouhá 1 900 km, pramení také v pohoří Taurus ve východním Turecku a po syrských hranicích už teče výlučně v Iráku. Na jejím toku leží dvě významná města: Mosul a Bagdad.

Protéká pouštní oblastí a stejně jako Nil nebo Eufrat, průtok vody závisí na tání sněhu v cizím státě. Docházelo zde k ničivým povodním, ale situace je dnes zmírněna stavbou přehrad a kanálem, který protéká terénní depresí Thartar s odtokem do Eufratu, kam odvádí přebytek vody. Pro Irák je Tidris hlavním zdrojem vody. I zde dochází k problémům mezi Tureckem a Irákem o využití vodních zásob.

Tigris, Dicle (turecky) Dujla (Dužle – arabsky) tvoří 32 km dlouhou hranici mezi Sýrií, Tureckem a Irákem. 

Mezi řekami Eufratem a Tigridem se rozkládala starověká Mezopotámie ( země „mezi řekami“, česky Meziříčí). V širším smyslu je to území, obě řeky obklopující, část jižního Turecka, severní a východní Sýrie, Irák a část východního Íránu. Tato úrodná oblast byla osídlena již před 100 000 tisíci lety. Od 7. tisíciletí před n.l. je zde doložena výstavba domů z nepálených cihel, pěstování obilovin a chov domácích zvířat. Zde se jako v obrovském kotli mísily národy a kultury a vznikaly nové civilizace. Dnes je to ráj archeologů. Každý nový objev nám přibližuje významnou historií naší planety.

 

 

Khabur

Severovýchodní Sýrií protéká řeka Khabur (Chabur, Nahr Al Chabur,  v antice Chaboras), levostranný přítok Eufratu. Pramení také v Turecku, je dlouhá 480 km ale pouze 320 km má stálý průtok, protože podobně jako u ostatních řek stékajících z tureckých hor závisí hlavně na tání sněhu, ovšem v zimním období jsou v této oblasti podstatné srážky. Její horní tok v létě vysychá , stejně i většina jejích přítoků a tvoří suchá vádí.  Hlavní přítoky jsou Aweidj, Dara, Djirdjib, Jaghjagh, Radd a Zergan.

 

Obrazek

Khabur na podzim

V Sýrii protéká  plošinou Jazireh (Džezíre) a leží na ní správní město oblasti - Hassake.

Vzhledem k důležitosti každé kapky vody v celé oblasti Blízkého východu byly i na řece Khabur postaveny přehrady k zadržení jarních vod, aby mohly být využity k zavlažování zemědělských ploch. Jsou to 3 významná vodní díla: Hassake – východ, Hassake – západ a Al Assad. Postupně se s nimi bude zavlažovat až 15 000 km2 zemědělské půdy.

 

 

Obrazek

Povodí má rozlohu cca 33 200km2 a má velmi bohatou historii. Byla zde odkryta  archeologická naleziště v Tell Halaf, Tell Brak, Chagar Bazar, Urkish, Tell Mashnaqa a Tell Tuneinir. Archeologické objevy změnily názor vědců, kteří se domnívali, že první civilizační centra se nacházela pouze v jihovýchodní Mezopotámii. První nálezy  v tomto směru vykopal už ve 20.letech minulého století německý archeolog Max z Oppenhaimu v Tell Halaf. Nalezl nádhernou keramiku, tvarovanou a malovanou vynikajícím a neobvyklým způsobem s použitím geometrických, rostlinných a figurálních motivů,  takže se této objevené kultuře začalo říkat Halafská kultura.

 

 

 

Balikh

I tato řeka prudce klesá z tureckých hor a pod nimi se rozlévá a zúrodňuje okolní oblast již od věků. Její délka v Sýrii je 135 km. Není tak významná, ani vodnatá jako Eufrat, do kterého se zleva vlévá, ale pro okolní krajinu vysoce důležitá a životodárná. Archeologická naleziště na obou březích datují své nálezy od 6. do 3. tisíciletí př.n.l. nemluvě o dobách historických.

K zajímavostem patří i doklady o ranném zemědělství v oblasti, kde vedle sebe rostly divoké i pěstované druhy obilí. Vždy to byl region, kde se zavlažované stepi měnily v úrodná pole a zahrady poskytující rozmanité plody nejen k obživě, ale i k prodeji.

Správním střediskem oblasti je město Ar Raqqah ležící blízko soutoku Balikhu s Eufratem.

 

ObrazekAr Raqqah – Bagdádská brána

 

 

V údolí řeky se hned za hranicemi s Tureckem (cca 10 km ) na přítoku řeky Jelab (Dželab ) nacházejí trosky starodávného města Harrán ( Charrán, Karrai, Carrhae), kde žil Abrahám před odchodem do Kanaanu.  Všechna tři hlavní monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství a islám – se hlásí k Abrahámovi, Arabové i Židé se považují za jeho potomky.

Obrazek Rembrant: Anděl zabraňuje oběti (1634)

I vzal Terah svého syna Abrama
a vnuka Lota, syna Háranova,
a snachu Sárai, ženu svého
syna Abrama, a vyšli spolu
z Kaldejského Uru. Cestou do
země kenaanské přišli do
Cháranu a usadili se tam.

                                                                                    

Genesis 11:31                               .

ObrazekHarrán

 

 

 

 

 

Nahr Al-Assi

 

Obrazek

 Na pusté planině ohraničené pohořími Libanonu a Anti-Libanu ve výšce 660 m nad mořem pramení řeka nazvaná arabsky Nahr Al-Assi  -  řeka rebel, opačná, protože jako jediná teče z jihu na sever a po 571km se vlévá  do Středozemního moře.

Artézský pramen se jmenuje Ain Zarqá. Vytryskl ze dna starého řečiště a ve vápencovém podkladu si vytvořil cestu, která si místy nezadá s pověstnými kaňony hloubkou až 90m. Pramen sbírá v podzemí nahromaděnou vodu z obou pohoří, proto má vcelku stálý průtok cca 12 m3/s.

Nahr Al-Assi protéká Libanonem, Sýrií a Tureckem. Proto se i tady stala řeka jablkem sváru při využívání vody k zavlažování kultur.  S Tureckem nedošlo k žádné dohodě (protože turecká provincie Hatay patřila dříve k Sýrii), ale mezi Libanonem a Sýrií existuje dohoda o využívání vody - 10% pro Libanon a 90% pro Sýrii ve využití vodního zdroje – i když tuto dohodu možná ohrozí nový libanonský projekt v údolí Bekaa.

Nahr Al-Assi nesl v historii mnoho jmen: El Maqloub, Orontes, Typhon, Opfite a Axios. Ať se však jmenoval jakkoliv, byl označením řeky v bohatém údolí, které jako rajská zahrada poskytuje úrodu. Území okolo řeky bylo nazýváno „ obilnicí Říma“. Protéká  městy Homsem ( Emesou), Hamou (Epiphanií) a Antákyí (Antiochií). Na severu jeho širokého údolí leží město Alep.

 Údolím procházely obchodní cesty, přehala se spousta válek a bylo  vybojováno mnoho bitev, ale bylo a dodnes je místem, kde rozhodujícím prvkem je zemědělství. Tradiční chov dobytka, pěstování obilí, zeleniny a ovoce je dnes doplněno řízeným chovem ryb v řece, přehradách či specializovaných farmách. Přehrady  Muharrdeh, Rukámi a Qarqar slouží nejen pro výrobu elektřiny, ale hlavně k zavlažování pozemků v údolí Al-Ghab.

 

Hama  a Nahr Al-Assi patří v mysli většiny návštěvníků k místu, kde se zachovala památka na šikovnost předků v podobě dřevěných vodních kol. Dnes už nejsou v hluku aut moc slyšet, ale dřív byl jejich zpěv předzvěstí dobré úrody. Každé kolo zpívá jiným tónem podle velikosti. Vodní kola, vyrobená z cedrového dřeva, nabírají vodu z řeky, zvedají ji ke korytům, které přesměrují vodu ke kameným aquaduktům, rozvádějícím vodu ve městě i v polích.

16 vodních kol,  z nichž největší Al-Muhammadiya má průměr 21m, je takovým unikátem, že byla zařazena do Guinessovy knihy rekordů. Kromě toho jsou dnes noríe chráněny UNESCEM a zařazeny do Seznamu kulturního dědictví lidstva.

 

 

Antiochie

 

Obrazek

 

 

Antiochie na Orontu, Syrská Antiochie, Juliana, Antakyie – to jsou jména, označující dříve slavné město Antiochii.  Město založil Seleukos I. Nikator po rozpadu říše Alexandra Velikého na ostrově uprostřed řeky Orontes (Nahr Al-Assi). Jeho následovníci jej rozšířili na levý břeh a zdmi rozdělili čtvrti určené různým etnikům: syrskému, řecko-makedonskému, hebrejskému a perskému. Velké hradby pak ohraničovaly celé město. Již od založení se město vyznačovalo množstvím chrámů, paláců a správních budov. Vzhledem  k výhodné  obchodní a strategické poloze Antiochie prosperovala a neustále se rozrůstala a v 2.stol. n. l. v ní žilo přes 500 000 obyvatel.

Vládu Seleukovců vystřídali  Římané, Byzantinci, Arabové, Seldžukovci a Frankové. Pro všechny bylo město důležitou oporou a přes strasti válek i zemětřesení se vždy vzpamatovalo a obnovilo svou mocenskou důležitost, kulturní, církevní a obchodní aktivity.   Teprve po porážce Franků mameluckým vojskem bylo zničeno a už se nevzpamatovalo.  Od těch dob je provinčním městem –i když správním centrem provincie Hatay - které nostalgicky vzpomíná na svou slavnou minulost. Dnešní Antiochie má 150 000 obyvatel a z historie jí zbyla neuvěřitelná směs etnik a církví.

 

 

 

 

Jordán

 

Historicky a nábožensky je považována za jednu z nejposvátnějších řek světa.[3]

 

Obrazek

Řeka Jordán (arab. Nahr al-Urdun) měří 251 kilometrů a plocha jejího povodí je 18 300 km2 . Má tři hlavní zdroje, které se všechny nacházejí v blízkosti hory Hermon (2814 m, na libanonsko- syrské hranici), nejdelší je Hisbani, který přichází z Libanonu, ze Sýrie (od Golan) přitéká Nahr Baniyas, mezi nimi se nachází říčka Dan. Tyto říčky se stékají v Chulském údolí v Jordán  Jordán pak teče do Galilejského jezera, z něhož pokračuje do Mrtvého moře (Jordán je nejníže položenou řekou na světě).

V bažinatém Chulském údolí se rozkládalo Chulské jezero (biblický Merom). Izrael se snažil údolí odvodnit a zvýšit rozlohu zemědělsky využívané půdy, ale postupem času se příroda přihlásila ke slovu a dnes se část údolí stala opět jezerem a okolo se dnes rozkládá přírodní rezervace, kde se postupně obnovuje přirozený ekosystém. Zachovaly se vzácné papyrusové bažiny, které poskytují možnost hnízdění vodnímu ptactvu a dalším živočichům.

 V dávné minulosti vyvěral mohutný tok řeky Banias z vápencové jeskyně, tekl dál do Chulského údolí. Dnes jeho průtok velmi poklesl. Řeka Hasbani je dalším přítokem. Její povodí má rozlohu 600 km2 – třikrát tolik, co dvě ostatní.

Řeka Dan (Leddan) pramení také na úbočí Hermonu.Do šestidenní války byla jediným přítokem Jordánu na území Izraele. Průměrný průtok je v místě opuštění Galilejského jezera 16m3/s. Do Mrtvého moře se vlévá průtokem 39m3/s. Průtok se odvíjí od ročního období a velikosti srážek, proto je nejvyšší v zimě.

V roce 1964 zprovoznil Izrael Národní vodní převaděč, kterým odvádí část vod z Galilejského jezera, pak vybudovalo Jordánsko kanál z přítoku Jordánu Yarmuk a později vystavěla nádrž na Yarmuku i Sýrie. V současné době je až 90% vody využíváno pro lidské účely – pitná voda, zavlažování, průmysl. Tím klesá množství vody přitékající do Mrtvého moře, vypařování je vyšší než přítok vody a hladina Mrtvého moře klesá.

Yarmuk je jeden ze dvou podstatných přítoků řeky Jordán. Pramení v Sýrii v Djebel Drúz a vlévá se do Jordánu v části mezi Galilejským jezerem a Mrtvým mořem. V horní části tvoří hranici mezi Jordánskem a Sýrií a v dolní části mezi Jordánskem a Izraelem.

Teplota vzduchu v Jordánském údolí je o několik stupňů vyšší než v přilehlých oblastech, což je velmi příznivé pro zemědělskou činnost, sklizně a sadby  je možné provádět celoročně. Jsou zde úrodné půdy a zásoby vody, které činí toto území zemědělsky atraktivním již po 10 tisíc let. Již v roce 3000 př.n.l. byla zemědělská produkce z tohoto údolí prodávána v okolních oblastech.

Galilejské jezero ( Tiberské, Tiberiadské, Genezaretské jezero nebo Kineretské moře) je největší sladkovodní jezero a zdroj pitné vody v oblasti. Má rozlohu 166 km2 a hloubku 43m. Leží 212 m pod úrovní světového oceánu a je nejniže položeným sladkovodním jezerem na světě. Leží na starověké obchodní stezce Via Maris, která spojovala Egypt se Sýrií, Mezopotámií a Malou Asií. Od roku 1967, kdy Izrael okupoval Golanské výšiny, je východní břeh jezera kompletně kontrolován Izraelem a Sýrie již nemá k jezeru přístup. Protože anexe území není mezinárodně uznána, žádá Sýrie jeho navrácení jako jednu z podmínek mírové smlouvy mezi Sýrií a Izraelem

Obrazek

Mrtvé moře – jedno z nejvíce slaných jezer na světě, nejníže položené odkryté místo na zemském povrchu a nejníže položené slané jezero na světě (–420 metrů). Je využíváno pro léčebné účely a turistiku, protože voda obsahuje víc jak 30% minerálů. Mrtvé moře je dlouhé 75 a široké přes 13 kilometrů. Jeho delší břehy lemují vysoké pusté kopce a pohoří, které dosahují výšky i přes 400 metrů, a jsou zhruba na úrovni hladiny Středozemního moře. Vysychání Mrtvého moře potvrzuje i to, že nebýt kanálu mezi jeho severní a jižní částí, moře by už dnes netvořilo jeden, ale nejméně dva celky oddělené několika kilometry vyschlé půdy. Kanál obě části moře spojuje a zajišťuje průtok vody. Její nedostatek je obecně jedním z největších problémů.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář